Malého prince četla většina z nás v průběhu školní docházky. Pamatuji si okamžik před patnácti lety. Seděla jsem za stolem, v ruce držela propisku a přede mnou ležel otevřený čtenářský deník s čerstvým zápisem o Malém princi. A babička, která se ke mně sklání a říká, ať přidám na konec větu „až budu dospělá, přečtu si Malého prince ještě jednou“.
Není vůbec podstatné, jak sami sobě malého prince interpretujeme. Ať už je to dítě v každém z nás, vnitřní hlas, někdo, kdo nám pomůže jednou za čas vidět svět jinak. Je jedno, jestli musíme havarovat v poušti, abychom ho potkali. Důležité je to, že nám ukazuje rozdíl mezi chytrostí a moudrostí, mezi kloboukem a slonem v hroznýši. Příběh o tom, co nás svazuje, jak se mění náš pohled na svět a jak nepodstatné věci upřednostňujeme. O lišce a růži, o přátelství a lásce.
Přes to, že Malý princ upozorňuje na klišé, je za něj sám někdy považován. Jako by bylo nutné zaujmout vůči knize názor, buď ji milovat, nebo zatracovat.
Přednes Eduarda Cupáka je fenomenální. Sametový hlas, typická takce a jemný chraplák, který se opravdu nikdy neomrzí. Části příběhu jsou odděleny hlasitou a ne zcela vhodně zvolenou znělkou, která mě při poslechu prvně jen rušila, pak už ale otravovala.
Lenka
22.01.2015