Groteska aneb Už nikdy sami

Groteska aneb Už nikdy sami - fiktivní autobiografická výpověď posledního amerického prezidenta Wilbura Narcise-11 Swaina, který v Americe zpustošené narušením gravitace, rozdrobené na malé znepřátelené říše a vylidněné po strašlivých chorobách, sedí v troskách Empire State Building a vzpomíná… Nahrávka z roku 1986 podle knihy Kurta Vonneguta. Audioknihu čte Boris Rösner.

Existuje u nás asi málo domácích knihoven, kde by se nenašla aspoň jedna kniha amerického spisovatele Kurta Vonneguta (1922 – 2007). Jeho knihy tu díky ostře satirickému pojetí americké reality mohly vyjít už za komunistické cenzury. Díky překladateli Jaroslavu Kořánovi vyšla v časopise Světová literatura už v roce 1970 povídka Zítra, pozítří i popozítří. A od té chvíle byl Vonnegut tady. Jako svobodomyslný virus, jako nepřítel touhy mocných manipulovat s člověkem. Nebylo těžké si v profízlovaném zadrátovaném komunismu Vonneguta zamilovat. Stejně jako třeba Franka Zappu nebo Bezstarostnou jízdu nebo Allena Ginsberga. Groteska vyšla česky v Kořánově překladu roku 1981. Čtyřicetitisícový náklad zmizel z vyprahlých knihkupeckých pultů v onen čtvrtek za několik hodin. Taková byla tehdy doba. Haj hou.

Slyšet dnes tuhle satirickou sci-fi, plnou skrytých narážek na maloměšťáctví, hamižnost, inteligenční nedostatečnost a civilizační pokrytectví nemá ale nic společného se vzpomínáním na kulturní protikomunistický odboj. Je to spíš bohužel tak, že ve Vonnegutově lidské klauniádě i dál poznáváme planetární pošahanost světa, ve kterém žijeme. A jak zhruba čtyři hodiny na nahrávce z roku 1986 posloucháme text ve výtečném podání Borise Rösnera, musí nám být čím dál víc jasné, že za touhle parodií, vyprávěnou jako vzpomínání stoletého posledního amerického prezidenta na jeho výstřední život, je až zbytečně moc přesných a nadčasových postřehů. Groteska i po letech politicky podvratná a nekorektní. Groteska o idiotech, kteří „postupně rozvrací celou planetu svojí posedlostí proměňováním peněz v moc, pak zase moci zpátky v peníze a tak pořád dokola“.

Když Kurt Vonnegut v roce 2007 zemřel, objevila se v některých novinách jeho kresba: prázdná ptačí klec s otevřenými dvířky. Jistě - z lidské komedie se dá definitivně zdrhnout smrtí. U milovníka Marka Twaina a Laurela a Hardyho se ale nabízí logicky i jiná interpretace: dvířka té klece dokáže otevřít často i parodie a zesměšnění těch, co se nám chtějí vysmívat. Napsat, že „císařpán je vůl, a korunovanej“, pro to máme my, účastníci grotesky ze země Jaroslava Haška, vždycky slabost. Však my už si aktuální osoby a reálie dokážeme dosadit sami, Kurte!