Obsah: Poslední forbína - Setkání ve Vídni 1974 - unikátní, dosud nepublikovaný záznam z posledního setkání Jiřího Voskovce a Jana Wericha za hranicemi nesvobody na této audioknize.
Záznamy z archivu Karla Koliše, nahrané amatérsky v říjnu 1974 ve Vídni oběma protagonisty, důkladně vyčištěné a digitalizované Tomášem Gsöllhoferem.
Na podzim roku 1974 se ve Vídni, v domě mecenáše Herberta Turnauera, sešli na tři týdny druzi, přátelé, divadelníci, myslitelé, komici, herci, spisovatelé a maximální navršitelé slávy Osvobozeného divadla, kamarádi Jiří Voskovec a Jan Werich. Čtyři večery svého pobytu věnovali u magnetofonu nahrávce vzpomínek, vyprávění a upřesňování důležitých okamžiků svého života. Patnáct minut z tohoto vzpomínání již vyšlo před mnoha lety (1975) v USA na LP Relativně vzato, nyní, po 38 letech vychází tento záznam téměř kompletní. Unikátní rozhovor je o to cennější, že V+W se zde setkali naposledy osobně.
Zásadními tématy této jejich "poslední forbíny" jsou vzpomínky na mládí a studia na tzv. Křemencárně, Werichovo totální zklamání z nemožnosti cokoliv v době normalizace v Čechách publikovat a jakkoliv se uplatnit, vzpomínky na Jana Masaryka a Julia Fučíka a radost z toho, že fenomén, zvaný Osvobozené divadlo, oslovuje i další generace mladých lidí, kteří znají zpaměti předscény, písničky, i celé pasáže z her slavné dvojice.
Majitel záznamu Karel Koliš zajímavě popisuje historii setkání, František Cinger doplňuje podrobnosti a Jiří Černý takto glosuje: "Číst Voskovce a Wericha je duševní potěšení. Slyšet jejich hlasy je však přímo tělesná rozkoš… Přátelství Jiřího a Jana překlenulo i oceán a jejich dvojhlas nevyschnul dodnes." František Cinger končí svůj text prohlášením: "S o to větší pozorností naslouchejme jejich vyprávění, které činili s vědomím, že může jít o vzkaz budoucím generacím. O odkaz nám i našim potomkům."
Obsah:
1. Tak jsme se zase jednou sešli
2. Vzpomínky na mládí a Křemencárnu
3. Jaké jsou mravy na světě
4. Co žere (sere) Jana Wericha
5. O národním umělectví
6. Co je to signatář
7. Velké vzpomínání na Jana Masaryka
8. Povídání o Slovácích a Juliu Fučíkovi
9. Mladí lidé objevují Osvobozené divadlo
10. Závěrečné nalezení pravdy
K tomuto produktu ještě nikdo nenapsal svůj názor.
Vychází poslední forbína Voskovce a Wericha
Pro vznik této nahrávky je tak velmi důležitá ještě třetí osoba. Člověk, který Werichovi ono pohodlí a soukromí, včetně finančního zabezpečení, poskytl. „…když se na to tak dívám, tak vedle Voskovce mám než Tebe, a to ještě ke všemu jeden jste ve Vídni a druhej v New Yorku, Nezbývá mi, než si s váma povídat v duchu…“
Originální pásky s monofonním záznamem dialogu si Voskovec odvezl do Ameriky a na své LP desce „relativně vzato…“ (Kampa disc New York 1975) použil příhodu s hracím obrazem, resp. vyjmutým hracím strojkem. O dalším využití tohoto materiálu a jeho osudu není do dnešní doby, tj. více jak 35 let, nic známo. Magnetofonové pásky s nahrávkami, ze kterých vznikla tato dvě CD jsou jeho kopií.
Zvuk jejich magnetofonu tak i zde přes současné technické možnosti čištění v určitých chvílích uslyšíte. Záměrně jsme ponechali zvuky manipulace s magnetofonem, případné pozastavení záznamu a jeho opětovné následné spuštění. Slyšitelné a charakteristické je i Werichovo těžké dýchání. Z původního záznamu jsme vypustili převážnou část Voskovcova delšího vyprávění o historii rodné chalupy v Sázavě-Budě a malou vzpomínku na Arne Laurina. Ostatní zásahy do „originálu“ spočívaly pouze v rozdělení na jednotlivé tracky, resp. ve vypuštění některých pauz. Vzpomínání na „Křemencárnu“ slyšíte ve zcela původní, nezkrácené či jinak upravené podobě a můžete porovnávat.
Celá recenze
Voskovec a Werich jeli na své poslední setkání do Vídně jako kluci za školu
Čtyři večery pobytu u magnetofonu věnovali nahrávce vzpomínek a vyprávění. Ze zachovaných pásků doposud Voskovec vydal jen patnáctiminutové LP Relativně vzato (1975), které se však prodávalo pouze v USA.
Klíčovým bodem posledního rozhovoru V+W jsou vzpomínky na mládí: na studia na "Křemencárně", vzpomínky na Jana Masaryka či Julia Fučíka a hlavně samotné Osvobozené divadlo.
Frustrovaný Werich pak v půlhodinové nahrávce "Co žere a sere Jana Wericha" zavede téma na to, jak nemožné je za socialismu podnikat cokoliv tvůrčího.
Voskovec a Werich se snažili potkávat pravidelně. Svá setkání nazývali "private summit meetings", a jak Voskovec napsal Pavlu Tigridovi v létě 1963, „všecko [na nich] probereme, všecko vyřešíme – a nic to není platný."
Celá recenze
Vychází doposud nepublikovaná Poslední forbína V+W
„Není to jen veselé poslouchání, ale samozřejmě jsou tam i báječné vtipné pasáže, třeba vzpomínky na mládí, kdy se smíchy tlučou opravdu všichni. Je to inteligentní všehochuť, hlavně z toho máte dojem, že je to jakoby poselství příštím generacím,“ říká Dvorská.
„Je zajímavé poslouchat jejich zvláštní způsob vyjadřování, jak se vzájemně doplňují, to je požitek. Zajímavé je i to, že se posluchači dozvědí, jak to opravdu bylo během let, kdy třeba ještě nebyli na světě. Voskovec s Werichem vzpomínají i na to, jak psali Vest Pocket Revue,“ prozrazuje střípky z Poslední forbíny Voskovce a Wericha Naďa Dvorská.
Celá recenze