Pri počúvaní audioknihy sa zrazu zdá, že príbehy boli napísané, aby boli neskôr znovu vyrozprávané. Jiří Adamíra číta román tak, akoby to urobil len sám Márquez. Rozpráva jednoducho, logicky člení celky textu, hlasovým prejavom jasne oddeľuje jednotlivé situácie, pointuje vtipné udalosti. Necháva príbehy, nech hovoria samé za seba. Tvorcovia stavili na rozprávačstvo, mierne dynamizované, ale pokojné čítanie a sústredili sa predovšetkým na zvukomalebnosť a melodiku textu v preklade Vladimíra Medeka.

Tak jako je Sto roků samoty více než obyčejná kniha, ale i jedním z nejlegendárnějších literárních děl 20. století, jež si k sobě již po čtyři desetiletí láká stále nové a nové zástupy čtenářů, není Gabriel García Márquez obyčejným spisovatelem, ale i vypravěčským mágem. Avšak přes veškeré adorace, jež se na Márqueze právě od vydání Sto roků samoty v roce 1967 snesly, těmi čtenářskými počínaje a Nobelovou cenou za literaturu za rok 1982 konče, často váhám nakolik je tato chvála oprávněná a nakolik se jedná o určitou formu emočního šoku, v čemž je sice Márquez mistr svého oboru, nicméně měl-li bych jej zařadit do světového kontextu právě po bok svého někdejšího vzoru, Franze Kafky, ke kterému má přes veškerou absurdnost tohoto srovnání i naprostou odlišnost stylu i myšlení přec jen velmi blízko, nemohu se Márquezovy nevytknout povrchnost, absenci duševní a psychologické složky svých postav a potažmo i vlastního příběhu, což je o to s větší mírou nahrazováno obrovským spádem událostí, střídáním postav a těch nejnepravděpodobnějších konstrukcí s množstvím nenadálých zvratů, úmrtí, narození, revolucí ba stěhováním národů a to vše s přívlastkem tajemna balancujícím někde mezi Kafkou a jihoamerickou křesťanskou mystikou.

Sto roků samoty popisuje historii šesti generací rodu Buendíů z fiktivního města Macondo, jehož předlohou se stalo spisovatelovo rodné kolumbijské město Aracataca. Celý příběh je plný autobiografických prvků, mísí se v něm řada historických událostí s autorovou fantazií a celek pak působí tak kompaktně, že je často problém je od sebe odlišit, také důležité postavy mají své předobrazy ve spisovatelově rodině.